Menu

Naše cesta do Indie (2)

Pamatuji se, že mi několik přátel, kteří již v Indii byli, říkalo, že by chtěli vidět můj výraz obličeje, až vystoupím z letiště v Dillí a poprvé ucítím ten vzduch, ve kterém je obsaženo všechno. Měli pravdu, pocítit ten specifický závan je jako pochopit část celé indické kultury. Je to směsice dusna, vlhka, prachu, výparů z dopravy, krav a pobíhajících psů, lidí bez střechy nad hlavou, spálených svíček, kadidel a vonných tyčinek, cítíte v tom závan chudoby, bláznovství, naivity, ale i pohodu, přijetí, vnitřní bohatství, dobrotu. Jak zapůsobila tato země na mě?

Nejsem ten typ “spirituálního” člověka, kterého by pobyt v Indii nějak extrémně nadchnul svým duchovnem, nebo změnil totálně přístup k dosavadnímu životu. Vždycky, když se mě někdo ptá, “na co” jsem si v té Indii přišla, zjistila jsem akorát, že s tím, jaký je můj současný život, jsem nadmíru spokojená a vůbec bych neměnila. Jasně, člověk si po příjezdu z rozvojové země váží samozřejmě věcí kolem sebe více. Naštěstí tu nemusíme bojovat o plný talíř rýže, placek čapatý nebo řešit, jestli se budeme moci večer umýt alespoň v kýbli studené vody. Ale mé životní hodnoty a priority zůstali stejné. Jsem za to ráda!

A kde že jsme vůbec cestovali? Prvních 14 dní jsme strávili na severu Indie, v části Uttarákhand. Navštívili jsme města jako Haridvar, Rishikesh, kam jsme se dopravili vlakem (nevyzkoušeli jsme si jet klasickými vagony bez oken, kde opravdu lidé jezdí doslova “hlava na hlavě”, ale “rozmazleně12138583_919897824753644_7325041908676647104_o” jsme si pro šestihodinovou cestu vybrali první třídu, která by se dala porovnat asi s kvalitou našich starých pantografů). Z Haridvaru jsme pak jeli ještě více na sever, do Uttarkashi, k úpatí Himalayí, navštívili jsme historickou vesničku Netala (kde jsme se účastnili netradičního kulturního festivalu), pokračovali dál do Gangotri. Tentokrát minibusem, který neustále troubil (jako ostatně všechna auta v silničním provozu). Tady totiž neexistují moc pravidla a značky, nýbrž kdo první troubí, ten má právo první jet. Tečka. Takže se houká neustále. Člověku ten ruch nejdřív přijde super, pak ho z toho začne bolet hlava a nakonec to prostě přestane vnímat. Všechna čest řidičovi, který nás vezl. Byl to profík a s ladností baletky se v nemalé rychlosti vyhýbal všem výmolům, dírám, kravám a kolizím ve vozovce. Byla to jízda s velkým J! Z Gangotri už jsme šli s našimi šerpy trekem vzhůru, k ledovci Gomugk a místu, kde pramení řeka Ganga, místo pod vrcholem Shivling (cca 6000 mnm).

Výše zmíněná část severní Indie je, narozdíl od nižších poloh, krásná. Není tu moc ruchu ani obyvatel. Vesnice s pár desítkami lidí jsou rozesety po obrovských kopcích. Je tu relativní klid, čas jakoby se tu opravdu zastavil. Vzduch tady úžasně čistý a svěží. Lidé jsou tu chudí, ale šťastní. K životu toho moc nepotřebují. Mají velmi skromné příbytky, které sestávají z místností, které obvykle nemají moc nábytku (jestli vůbec nějaký), živí se z 90% zemědělstvím, vše co k životu potřebují si sami vypěstují nebo vyrobí. Spousta příbytků je nedostavěná, slepená z různých částí stavebního materiálu. Estetiku tady nikdo moc neřeší. Kupodivu tu neřeší nikdo ani pořádek. Jedna z dalších věcí, která mě mrzela. Velký problém s odpady. Jako kdyby v momentě rozbalení jakékoliv věci obal přestal existovat. Místo aby se ale rozplynul, válí se po zemi. Ve shlucích. V hromadách a haldách. V pěkné přírodě. Kde se v něm přehrabují děti a zvířata. Občas si na něm pochutnávají krávy či prasata. Všimla jsem si, že někteří lidé odpad sbírali a třídili do pytlů na zádech a vzápětí je opět vyhazovali do příkopů. Proč?! Prý není kam tento odpad dávat. Vláda říká lidem, aby třídili, ale už jim nedá možnost, kam vytříděné věci vyhodit. A tak to končí opět na ulicích a v přírodě. Občas se ho někdo rozhodne spálit. Vidět tedy něco hořet nebo doutnat je realita každého dne. Indie je obecně země velkých rozdílů. Hlava obyčejného evropana to nebere. Tady fungují úplně jiná pravidla.

Další věcí, která není pro klasického západního člověka pochopitelná, je život místních 12046827_10153294069108920_8770449395795827681_nmnichů (= Babů). A teď si prosím nepředstavujte “ášramy” (tj. příbytky, ve kterých mniši bydlí, něco jako klášter), jako krásná stavení z filmů “Eat, Pray, Love” a tak dál. Jsou to jeskyně, chajdy z kamení, někdy betonové stavení. Záleží, jak moc na úrovni se mnich rozhodne žít a hlavně, jak moc štědří jsou jeho sponzoři (na dobrovolných příspěvcích totiž záleží jejich materiální život). Mniši jsou lidé, kteří se dobrovolně rozhodli izolovat se od společnosti, žít v ústraní, meditovat, modlit se a zase meditovat. Každý má svůj vlastní způsob uvedení se do takového stavu. Někdo třeba 10 let nemluví, někdo brečí, stojíc v ledové řece, někdo si nabarví vše kolem sebe na modro a někdo prostě jenom leží v temné chýši, pokužujíc hašiš nebo marihuanu. Když k nějakému mnichovi přijdete, měli byste mít doporučení od učitele jógy a pak se s vámi rád podělí o všechno co má (většinou je to přístřešek nad hlavou a jídlo). Jednomu by se to mohlo zdát nudné. Ale v porovnání s tím, co zažívají například lidé ve městech, je tohle velice nenásilný, pohodlný a bezbolestný způsob života. Ráno vstát, udělat si rituál, nasnídat se, dopoledne pít čaj a kouřit, meditovat, naobědvat se, odpoledne se starat o ashram, pomodlit se, navečeřet se, udělat rituál a jít na kutě. Každý den, celý zbytek života. A bez ženských :-) Dokážete si to představit?

Jestli vás mé vyprávění zajímá, těšte se na příští postřehy z Indie. Je jich více, než by se vešlo do jednoho blogového příspěvku.

Helena